Sedmá velmoc reálnýma očima

Tímto textem reaguji na emoce, které se v pravidelných vlnách zvedají a které osočují média a jejich pracovníky ze stranění, z cenzury, neobjektivity a tak dále. Populární za to asi nebudu, ale o to mi tu skutečně nejde.

V první řadě je potřeba říci, že média, ať už iDNES.cz či jakákoliv jiná, jsou firmy. Jsou to soukromé subjekty, které jako kterékoliv jiné mají své zájmy. Viditelné, mezi něž patří poskytování informací, uspokojení cílové skupiny, pozitivní zpětná vazba, zájem inzerentů nebo úspěch v podobě různých ocenění. Je jich samozřejmě více.

A pak existují zájmy latentní, do kterých lze zařadit zejména ty ekonomické a politické (zájmy majitelů, inzerentů, dominantních abonentů etc.). Bylo by naivní myslet si, že tyto zájmy nebudou ovlivňovat agendu toho či onoho média.

Jistě o tom vyšlo mnoho publikací, a tak se nebudu dále v tomto duchu rozepisovat. O co ale jde. Jde o to, že nemá vůbec žádný smysl rozčilovat se nad tím, že nám někdo z daného média nastavuje pravidla, za kterých můžeme v JEHO prostoru diskutovat a publikovat, že nám maže z jeho pohledu nevhodné příspěvky.

Je to jeho zájem, který sleduje, což je v tržním prostředí zcela normální a pochopitelná věc. A možnost veřejně se vyjádřit v něčím soukromém prostoru není právem, nýbrž privilegiem! To je důležité si uvědomit. Navíc soukromé médium nemá žádnou povinnost poskytovat takový prostor. Taky jich ho mnoho nemá, stačí se podívat.

A je zcela logické, že když už jej poskytne, a pochopitelně tak činí opět ve vlastním zájmu, že si vyhradí právo na regulaci obsahu. Přeci se nebude dobrovolně poškozovat!

Nerada bych, aby zde došlo k mýlce, že jsem skrytý, nedej bože placený, bojovník za cenzuru na iDNES.cz. To ani náhodou!

Sama jsem nedávno dostala měsíční ban na blogu za použití vulgarismů. A to se mi to sakra nelíbilo, protože opatření mě zablokovat mi přišlo neadekvátní mému prohřešku a navíc nespravedlivé s ohledem na tvorbu jiných autorů. Nicméně i přesto, že jsem se cítila poškozena jako autor, jsem rozhodnutí musela respektovat.

Kdokoliv jiný, jsem si téměř jistá, že každý z nás, kdo by byl vlastníkem jakéhokoliv podniku, by hleděl naplňovat svoje zájmy. Jistě, média mají určitá specifika a už Napoleon je velmi prozíravě označil za sedmou velmoc.

Pravdou rovněž je, že v našich podmínkách se noviny a obecně sdělovací prostředky veřejně nehlásí k té či oné politické tendenci, jako je tomu třeba ve Velké Británii. Ovšem mediální zkušenost mnohé napoví a čtení mezi řádky je nám – Čechům tak nějak už také vlastní, takže nějaké obecné povědomí o tom, kdo se ke komu přiklání, asi ve větší či menší míře existuje.

A objektivita? Ta kam se poděla?

Přátelé, ta nikdy neexistovala a nikdy existovat ani nebude! Je to pouhý ideál, učebnicová definice, nedosažitelný cíl, kterému se maximálně možno nepatrně přiblížit, ale tím to končí.

To by totiž zprávy nesměli psát lidi. Lidi, kteří mají názor, jejž vědomě či nevědomě, je to zcela přirozené, do svých textů projektují. To by média nesměli vlastnit zase lidi, kteří rovněž mají názor a navíc i ekonomické zájmy, jež jsou jasnou motivací pro to svůj názor posilovat. A víte co? Je to tak v pořádku.

Protože máme na výběr. Můžeme číst zprávy tam, kde jsou nám milejší, můžeme si vybrat, komu dáme svoje peníze (teď pominu média veřejné služby, protože to je kapitola sama o sobě), můžeme si vybrat, čemu chceme věřit. Můžeme číst zprávy v zahraničních periodicích a agenturách. Ale i tam se setkáme s konkrétními zájmy konkrétního média.

A že pravda je někde uprostřed, to je stará známá věc. Tak se nerozčilujme věcmi, které nemůžeme změnit, protože rozčilování, jak známo, neprospívá zdraví a krátíme jím život jen sami sobě.