Debata o exkrementu aneb Jak málo stačí k radosti

Bába. Tohle z něj vypadlo jako jeho vůbec první slovo. Už ani nevím, kdy přesně to bylo, neb nevedu matkodeník. Nicméně nyní z něj vypadlo slovo o několik kalibrů silnější. Začíná na H, pak následuje O, potom V, dále N a končí O.

Hovím si po dobrém obědě v křesle, načež ke mně přijde moje dítě a prdne si tak, že by se za to nemusel stydět ani řidič kamionu.

No co to bylo? ptám se ho s vykulenýma očima, protože nevěřím, že něco tak malého jako jeho prdýlka dokáže vytvořit takový monstrózní zvuk.

Spustí hurónský smích. To byl pld a smldí jako véééliký hovno, okomentuje to.

Co prosím?

Ze to byl pld a smldí jako véééliký hovno! řechtá se na celý kolo.

No to si ze mě děláš srandu?! Takový slovo se neříká, to je moc ošklivý. Kdo tohleto říká? pokouším se z něj vytáhnout viníka. (Já to totiž nebyla. Ode mě zná maximálně bordel – ve smyslu nepořádek.)

To zíká táta! nečiní mu sebemenší problém prásknout vlastního otce.

To ale vůbec není hezký, takový slovo. To se nesmí říkat.

To hovno? Veliký hovno?

Směju se, protože v jeho podání to zní neskutečně vtipně. Jo, přesně tohle slovo se nesmí říkat. Je to moc ošklivý, snažím se o důsledný výchovný krok, nicméně nemůžu udržet smích.

Veliký hovno, veliký hovno, veliký hovno, hovno, hovno, hovno!

Dost!!!!!!!!!!!! Přestaň to říkat! křičím a válím se v záchvatu smíchu, slzy mi stříkají a nejsem schopná to ovládnout.

To škvrně vycítí svou příležitost, a protože je to děsná bžunda, nemíní přestat pokračovat.

Hovno! Hovno! Hóóóvnóóó!!! vyzpěvuje si.

Tak hele, milánku zlatej, tohle už doma nechci slyšet, cedím skrz sevřené zuby, abych maskovala, že se mi chce příšerně smát.

Tak jo. Doma to zíkat nebudu a u táty jo. Sme domluvený.

U táty si říkej, co chceš, ale jestli tohle vypustíš z pusy doma nebo ve školce, tak uvidíš ten sajgon.

Sajdon?

Jo, segec mazec bude.

Píšu smsku jeho tátovi, že velice děkuju, že malýho tak dobře verbálně vybavuje na první den ve školce, který v napětí očekáváme příští čtvrtek. Odepisuje, že je v tom nevině. Pěkná prdlačka. Dneska byl s náma u doktorky a následně zůstal na oběd, u kterého ho dítě usvědčilo ze lži.

Jsem zíkal mamince, že dělám to veliký hovno, oznamuje u oběda otci s plnou pusou.

Tázavě se podívám na exmanžela.

Vždyť to není sprostý slovo, snaží se z toho vykroutit, jak je jeho dobrým zvykem.

Hele vy dva, nezkoušejte to na mě. Prostě tohle děti nesmějí říkat a hotovo.

Veliký hovno, veliký hovno, veliký hovno, hovno, hovno, hovno!

Dítě se chláme, táta se chláme, já se chlámu.

Víš, že tímhle si to akorát fixuje? dělá chytrýho tatík.

Kdybys mu nevykládal, že dělá hovno, tak by si neměl co fixovat, držím neústupně svou pozici.

Hovno! Hovno! Hóóóvnóóó!!! nakrucuje se mi dítě přímo před obličejem, abych tomu nemohla utéct.

A dost už! Jestli to máš od tatínka dovolený, tak si to říkej u táty, a na tebe (koukám na exmanžela) dám paní učitelce ve školce telefonní číslo, ať si to pak případně řeší s tebou, až tam bude kluk hovnovat.

Odpoledne mi volá můj milovaný přítel. Ptám se ho, jak bylo v práci, a sděluji mu story o přírůstku do slovníku svého syna. Vzápětí přiběhne kluk, zeptá se, kdo volá, a spustí:

Veliký hovno, veliký hovno, veliký hovno, hovno, hovno, hóóóvnóóó! huláká do telefonu. Děsná sranda to je. Jak jinak.

Přítel se dobře baví, já se taky opět směju jako šílenec.

Tak jak bylo v práci?

Ále, řešíme problémy, fakt nepříjemný. Takový veliký hovno.

Co dodat. Obávám se, že tohohle se jen tak nezbavíme, neboť ony věci jsou prostě všude kolem. Táta malýho je chytrej, jak když sežral Šalamounovo hovno, partner řeší zase hovna v práci. A kluka? Toho se to pro jistotu rovnou drží jako hovno košile.