Přežila jsem pekelná muka. V sobotu mě postihla střevní chřipka, přesněji akutní gastroenteritida. Stalo se ze mě něco na způsob průtokového ohřívače, až tělo nakonec vypovědělo službu. Cestou do Motola jsme drncali. A houkali.
Pátek večer při svíčkách, romantická večeře, slavili jsme s partnerem drobné výročí. Moc hezký večer. Pověstný klid před bouří. Ještě před tím si přítel zaskočil za synkem, kterého má z předchozího vztahu. A tam už bylo veselo. Přičítalo se to ovšem zkažené bagetě.
Po večeři následovala fantastická masáž, načež se začala ozývat hlava. Bolestí. Nu, ráno moudřejší večera. Šli jsme spořádaně spát. Ovšem že by ráno bylo moudřejší, to lze říci jen stěží. Ráno už jsem lítala jak čamrda mezi postelí, toaletou a kýblem. Nebralo to konce.
Po poledni na mě začaly jít mdloby a neskutečná slabost. Nakonec jsem si zavolala rychlou a dobře jsem udělala. Několik minut po usazení na chodbě pohotovosti mi začalo hučet v uších a zatmělo se mi před očima. Vím jen tolik, že jsem prosebně natáhla ruku k mladému muži, který seděl vedle, špitla „Prosím pomoc,“ a pak už jsem šla k zemi.
Kdo a jak mě odtáhl na vyšetřovnu, nemám ponětí. Poslední, co jsem zaslechla, byl hlas sestry, který volal lékaře. Na lůžku mě probrala ruka oné starší sestřičky. Hladila mě po vlasech a uklidňovala mě, že se o mě postarají. Byla tak něžná a hodná, až to bylo dojemné. Na ústa mi nasadila igelitový sáček, protože jsem příliš rychle dýchala a hrozil další kolaps.
Do zadku mi s omluvou zapichovala jednu jehlu za druhou. Když jsem zvracela, láskyplně mi držela vlasy; tak, jak to znám z romantických filmů. Pečovala o mé pohodlí i o mou duši.
Chodba byla plná lidí, někteří bouchali na dveře vyšetřovny, že jsou akutní, ale sestřičku nic nerozházelo. Nebyla podrážděná, nevrlá ani příkrá. „Tady jsou všichni akutní, ale vy jste ze všech nejvíc,“ usmála se na mě.
Milá paní sestřičko, nevím, jak se jmenujete, ale mnohokrát vám touto cestou ještě jednou děkuji za váš nesmírně lidský přístup.
Bohužel terapie, kterou mi byli schopni poskytnout na pohotovosti, nezabrala, a tak mě převezli na urgentní příjem. Tam se mě ujal mladý muž původem ze Slovenska. Optimistický a dobře naladěný chlapík, co i při dvanáctihodinové šichtě neztrácel smysl pro humor.
Napojil mě na infuzi, protože jsem byla dehydrovaná, taky na tlakoměr, oxymetr, všude hadičky. „A co když se mi bude chtít na záchod? Víte, mě když to chytí, tak je to docela urgent,“ zarděla jsem se. „Však jste taky na urgentu, stačí zavolat,“ odpověděl pohotově.
Upocená, v domácím triku a domácí podprdě, ve stavu totálně nereprezentativním jsem ležela na lůžku a četla si na stropě ceduli, že ošetření trvá v průměru 80 až 200 minut a že nemám váhat se obrátit na personál v případě bolestí, žízně, či potřeby vyprázdnění. Dobrej nápad ty cedule na stropě nad každou postelí.
A pak to přišlo. Rozhrnula se plenta a já uzřela snad samotného Boha. Přišel pan doktor. Říkejme mu pan doktor Krásný. Tmavé vlasy, tmavé oči, nádherná čistá pleť, jasný pohled, laskavý úsměv, ruce odhalené až k ramenům (jeden z mála, kterému oranžový úbor urgentního příjmu skutečně neskutečně slušel). Byl jako zjevení. Uff.
Kdybych stála, podlomila by se mi znovu kolena a šla bych k zemi podruhé. Jenže jsem ležela. V hadrech, které pan doktor Krásný neměl nikdy vidět, s blicím pytlíkem mezi nohama, urousanými vlasy, dočista vyzvracená z podoby. Oznámil mi, že nemám žádný hořčík, tak že mi ho dali do infuze a taky něco na křeče a nevím co ještě.
Co čert nechtěl, nebo spíš chtěl, začalo se mi chtít. Urgentně. Přijel vlasatý mladý sanitář s vozíkem a dovezl mě na toaletu. „Nechám pootevřené dveře a počkám za nimi. Pak mě zavoláte,“ dostala jsem nakázáno. No bezva.
To přesně potřebuju, aby další kusanec chlapa stál pár kroků ode mě ve chvíli, kdy mám ze zadku výčep. Z posledních sil jsem odtlačila vozík ke dveřím oné místnosti, aby pan sanitář nemusel za mnou úplně dovnitř a necítila jsem se potupena ještě víc. Žádné vonítko totiž na urgentu na wc nemají.
Propustili mě až večer. Litr roztoku kapal docela dlouho. Odcházela jsem po svých, ovšem v čekárně, kde jsem čekala na přítele, až si pro mě přijede, opět hučení v uších, mžitky před očima, studený pot na obličeji. To né! To přece není možný!
Přítel dorazil, usoudili jsme, že na mě jde asi hypoglykémie. Rychle jsem se napila coly z automatu a do chvilky mi bylo líp. Co na tom, že za pár minut letěla ven, cukr už svou práci udělal.
Ani dneska mi není ještě do zpěvu, ale ve své podstatě už jsem zdravá jako rybička. A ač to vyzní asi docela paradoxně, mám hezké vzpomínky. Na ty milé lidi, co nám oddaně slouží dnem i nocí. Co neztrácejí úsměv, profesionalitu a lidský přístup.
Na ty lidi, kteří takřka nemají osobní život, a nevím, jak platově, ale kdovíjací boháči to asi taky nebudou. Lidi, kteří se vás neštítí, když zvracíte a z vlasů vám kape. Lidi, kteří vědí, že nejen injekce a tabletky léčí. S úctou a obdivem vám děkuji.
